NPR Děvín - Pálava

chráněno od 10. 5. 1946
rozloha 391 ha
218–550 m n. m.

Co v rezervaci chráníme?

Největší pálavská rezervace s výskytem nejtypičtějších druhů a biotopů. Tvoří ji dva dominantní masivy – Děvín a Kotel, které odděluje soutěska s kolmými skalními stěnami. Na jihovýchodních svazích Děvína a jihozápadním úpatí Kotle dominují stepní společenstva, zatímco svahy směrované k severozápadu jsou kryté lesy. Z nepřeberných typů biotopů jmenujme alespoň ty nejvýznamnější: skalní, drnové a luční stepi, dubohabřiny, rozvolněné šípákové doubravy nebo suťové lesy.

Poslední botanický inventarizační průzkum prokázal na poměrně malém kousku ČR přes sedm stovek druhů vyšších rostlin (což je 20 % celkového druhového bohatství vyšších rostlin ČR). Některé z nich u nás jinde nenaleznete. Např. písečnice velkokvětá má na Děvíně svou nejsevernější populaci, podobně hvozdík Lumnitzerův roste pouze na několika místech Pálavy (na Děvíně je jeho populace nejpočetnější). Symbolem pálavského jara jsou rozkvetlé hlaváčky jarní, kosatce nízké, mahalebky či dříny.

Děvín představuje také jednu z nejvýznamnějších zoologických lokalit v ČR. Ze vzácných či typických druhů stepních bezobratlých lze jmenovat např. kobylku ságu, několik druhů majek, ploskoroha pestrého nebo bohaté společenstvo samotářkých vos a včel. Ve světlých lesích žije např. jasoň dymnivkový, roháč obecný, tesařík obrovský nebo krajník pižmový. Hojní jsou zde oba naši otakárci – o. fenyklový i o. ovocný. Děvín je jedinou lokalitou plže drobničky žebernaté v ČR.

Faunu obojživelníků zastupuje ropucha zelená, dobře snášející teplo a sucho, v lesích se můžete setkat s ropuchou obecnou či skokanem štíhlým. V tůních se rozmnožuje také dnes již vzácný čolek obecný.

Z plazů je pro Děvín bezesporu nejcharakterističtější ještěrka zelená, řidčeji se zde vyskytuje i užovka hladká.

V lesích je hojný strakapoud prostřední, datel černý, žluna zelená, žluva hajní, budníček lesní a lejsek šedý. Lemová společenstva hostí pěnici vlašskou, ťuhýka obecného i lindušku lesní. V zimních měsících je zejména na skalách Soutěsky téměř pravidelným hostem zedníček skalní. Ze savců je často na stepních biotopech zjišťována bělozubka bělobřichá. V puklinách skalních stěn byly nalezeny kolonie vzácného netopýra pestrého.

Motýlí rváči

Motýli jsou symbolem křehkosti a po právu, neopatrná manipulace s lapenými jedinci skutečně pro motýla obvykle nekončí dobře. V lepším případě jen setřeme šupinky z motýlích křídel.

Proto mnohé jistě překvapí, že mezi motýly najdeme i skutečné rváče. Takovými motýlími „drsňáky“ jsou třeba otakárci. Na Pálavě jsou běžné dva naše druhy – otakárek fenyklový a otakárek ovocný. Souboje otakárků jsou motivovány touhou po páření (to nakonec neplatí jen pro motýly). Jev, známý v odborných kruzích jako „hilltoping“, spočívá v tom, že se samečci otakárků snaží obsadit nejvyšší bod v krajině a ten si pak ostražitě hlídají, nalétáváním a vrážením odhánějí potenciální konkurenty. Samičky otakárků se přednostně páří s „vysoce postavenými“ samečky. Slabší samečci si nedokáží obhájit své místo na výsluní a musí tak jen paběrkovat, vyhlídky na „založení rodiny“ pro ně nejsou nejlepší. Času nemají motýli nazbyt. Délka života dospělců se často počítá na několik málo týdnů. Odečteme-li dny, kdy pro let a páření nejsou vhodné podmínky (déšť, chladno, silnější vítr), je pak jasné, že se otakárci snaží využít každou vhodnou možnost, další příležitost pro posunutí svých genů do další generace nemusí nastat. To jen umocňuje důležitost zisku co možná nejlepšího teritoria a samečci si v boji o ně rozhodně neberou servítky.

Nejlepším místem pro pozorování těchto bojů je na Pálavě zřícenina hradu Děvičky. Jako výrazná dominanta v krajině neodolatelně láká otakárky obojího druhu i pohlaví. Hilltoping není znám jen u otakárků, stejně se chovají i někteří velcí okáči, ale také například zástupci blanokřídlého hmyzu nebo vážek.

Jak o rezervaci pečujeme?

Pro travnaté porosty („stepi“) je důležitá pastva (zejména ovcí a koz) a sečení. Pastva probíhá v různých termínech (na jaře i na podzim) a kromě tradiční pastvy zvířat v ohradnících se v posledních letech podařilo realizovat i pastvu volnou, kdy se zvířata pohybují v krajině pod dohledem pastevkyně a psů. Dostanou se tak i na místa, která by bylo nemožné ohradit, a dá se operativněji regulovat intenzita pastvy.

Kosení a vyřezávání dřevin brání zarůstání trav nálety – během 20. století se plocha bezlesích ploch v rezervaci snížila prakticky na polovinu. Kromě invazního akátu a pajasanu je na Děvíně problémem boryt barvířský, jeho šíření se snad díky ručnímu vytrhávání během posledních let podařilo zastavit a početnost várazně redukovat.

Problematickým pozůstatkem dřívější obory jsou mufloni. V minulých letech byli přemnoženi na několikasethlavé stádo, ve spolupráci s myslivci se však jejich stavy podařilo snížit a udržovat na méně než sto kusech.

V lesích probíhá zejména prosvětlování porostů. Velká část zdejších lesů totiž byla díky tradičnímu lesnímu hospodaření výrazně světlejší než dnes a právě na takové lesy jsou vázány světlomilné druhy, které jsou dnes ohrožené a přežívají na zbytcích vhodných biotopů.

Omezení pro návštěvníky

V rezervaci je zakázán pohyb mimo značené cesty a jízda na kole. Omezení pohybu na značené cesty má několik důvodů. Pohyb lidí může rušit živočichy, zejména hnízdící ptáky. Chůze po skalních stepích působí erozi a rychle odstraní tenkou vrstvičku půdy, takže na holé skále se už nic neuchytí. Nejohroženější místa jsou označena zábradlím či tabulkami. Na Děvíně se nachází horolezecká lokalita a paraglidingové startoviště.