Neopakovatelná scenérie Českého středohoří se stala jedním ze symbolů severních Čech. Svůj dramatický vzhled získalo pohoří v průběhu třetihorní vulkanické činnosti a následným zvětrávacím a erozivním procesům způsobených četnými změnami počasí ve čtvrtohorách. České středohoří se dělí na dvě hlavní oblasti.

Verneřické středohoří (732 km2) se rozkládá směrem k severovýchodu a má podobu zvlněné vrchoviny s četnými plošinami. Hory zde nabrali podobu táhlých hřbetů a toky zde vytváří hluboká údolí a rokle. Nejvyšší horou je Sedlo (726 m n. m.). Milešovské středohoří (837 km2) utváří v jihozápadní oblasti dramatické kuželovité hory, kupovité kopce a krátké samostatné hřbety. Na úbočích těchto krajinných útvarů se často nacházejí rozlehlá suťová pole a na jejich vrcholcích obnažená skaliska. Nejvyšším bodem je vrchol Milešovky (837 m n. m.), která je zároveň nejvyšší horou Českého středohoří.

Oproti tomu nejnižším bodem pohoří je hladina Labe v Děčíně (122 m n. m.), což představuje výškový rozdíl 715 m.

České středohoří se vyznačuje značnou pestrostí geologických poměrů a klimatických podmínek, což vedlo ke vzniku široké škály přírodních stanovišť. Díky nim patří České středohoří k druhově nejrozmanitějším oblastem České republiky.

Díky příhodným přírodním podmínkám byla středohorská krajina velice záhy osídlena člověkem. Hustota lidských sídel je poměrně velká, najdeme jich tu přes 400 nejrůznějších velikostí, sdružených do 115 obcí. Tisícileté dějiny zde zanechaly velké množství historických památek. Významné je dědictví lidové architektury, v jejímž stavitelství se uplatňovaly tři techniky — zděný, hrázděný a roubený dům. Důležité jsou i náboženské stavby a četné hrady, které připomínají význam oblasti pro dávné Království české.

Od poloviny 19. století se v Českém středohoří začalo rozvíjet ovocnářství, v dalších letech dosáhlo vysoké úrovně a stalo se charakteristickým rysem krajinného rázu celého území. Proto je České středohoří často nazýváno „Zahradou Čech“.